2. kapitola 5.11.2019 S pravdou ven

Příspěvek na Instagramu

Po určité době se dostanete do fáze, kdy je vám protivný každý oznamovací zvuk, co udělá váš telefon. Proto mám nastavené pouze vibrace. A to i na budík. Můj přítel na to má opačný pohled. Každá aplikace má svůj specifický zvuk, aby poznal, kam mu kdo píše. Telefon mu v jednom kuse zvoní, bliká, pípá a mě to dohání k šílenství. Automaticky to ve mně vyvolává pocit zvědavosti, kdo mu zase píše, když jsme spolu. Copak mu nemůžou dát lidi pokoj? To neví, že jsme spolu? Jednou jsem to nevydržela a drze jsem se ho na to zeptala.

„Kdo ti pořád píše? To ti nemůžou dát na chvíli pokoj?"

„To je práce. Musím to řešit, chtějí auta a tak."

Jasně, řekla jsem si v duchu, ale navenek jsem mu to odkývala. Začala jsem tedy sledovat jeho reakce. Každý člověk, dobře já, se tváří z devadesáti devíti procent kysele, když spatřím jenom náznak zpráv či hovorů z práce, ale on ne. Tvářil se jak sluníčko na hnoji s každým cinknutím. Občas jsem ho podezřívala, že ten telefon svým ťukáním zavaří. Nešel bez něj ani na záchod. Což je vlastně docela smutné než vtipné, že se bez něj ani nev*re. Po pár dnech mého výzkumu, se ve mně začal probouzet červík pochybností, který se každým dnem stupňoval, až jsem to nevydržela a v jedné nestřežené chvíli jsem mu nakoukla přes rameno. 
Trochu jako nějaký špión, akorát že jsem se cítila fakt blbě a trapně, ale co jsem měla dělat, když jsem chtěla znát pravdu. Zahlídla jsem jméno a emotikony srdíček a pusinek. No, neřekla jsem mu ani půl slova a dělala, že o ničem nevím. Ale co si budeme. Strašně mě to užíralo. Kdo je to holka? A proč ji posílá srdíčka? Přitom mi říká, jak mě miluje, že jsem jeho život a další oblbovací kraviny... 

Neumím pít. Buď piju do knockoutu nebo raději vůbec. A v ten večer jsme pozvali pár přátel na partičku pokeru. Poker vlastně neuměl nikdo, ale po pár lahvích vína a piva, to všem bylo jedno. A tady to začíná. Měla jsem v sobě dvě láhve bílého a začala jsem být dost ostrá. To znamená rýpavá. Zaútočila jsem na přítele ohledně slečny. Ano, před všema. Bylo trapné a zasloužila bych facku, a taky ráno jsem toho litovala. No, pozdě bycha honiti. Stalo se, ztratila jsem svoji brzdu a vypustila na svět mé temné a extrémně upřímně já. 
Omlouvala jsem se, sypala popel na hlavu, přítel to přešel. Oddychla jsem si. Svět se opět vrátil do normálu, teda do dne, kdy se opil přítel a dostala jsem se na pranýř. Vyslechla jsem si, jak jsem ho ponížila před přáteli, obvinila z podvádění a další věci. Dušoval se, že by mě nikdy nepodvedl. Ta holka byla podle jeho slov jenom kamarádka a já se vážně cítila hrozně. Tu noc jsem nespala a tlumila své vzliky polštářem.

Přešel další čas a já si užívala život bez sociálních sítí. Místo internetu jsem sledovala živé bytosti, které jsem potkávala na ulici a MHD. Jeden večer, když jsem se vracela z druhé práce, se mi vybil mobil a tím pádem jsem přišla o možnost poslechu mého playlistu na Spotify. No, místo toho jsem v metru vyslechla dost zajímavou debatu mladého páru, kdy se bavili o nevěře a následném získání důkazu z Instagramu.

Fajn, nepřešlo mě to. Moje intuice mi pořád našeptávala, ať to udělám. No, a tak jsem začala googlit. Zadala jsem jméno a vyjel její Instagram. Měla ho otevřený. Jak mně bylo špatně, když jsem ho projížděla. Blonďaté dlouhé vlasy, velké kozy a zadek. Oblečená jako rajda. Sice na pár fotkách měla stehna jako vrata, ale na kráse jí to neubralo. Moje sebevědomí udělalo tudududum a nadávala jsem si, proč jsem to udělala. Jediné, co mě drželo, abych se nesložila, že jsem nenašla žádnou fotku těch dvou. Haha. Jak jsem byla naivní. Instagram udělal takovou vtipnou věc. Za každý měsíc si můžete dát ty nejlepší instastories a jsou kdykoliv viditelné. Nikdy nezmizí a tady to začalo. Srdce se mi divoce rozbušilo. Na té malé ikonce byla ona a nějaký chlap v pozadí. Oba se usmívali a jeli v autě. Chtěla jsem si to přiblížit, ale bohužel nebyla jsem uživatel Insta. Takže co teďka? Je to on, není to on? Jediné, co jsem v praci mohla udělat bylo pomocí ctrl++ přiblížit miniaturu fotky. Nádech, výdech... No stejně to moc nepomohlo, ale ta kostkovaná košile mi byla povědomá. Zkoušela jsem se rozptýlit ACDC, ale spíš to ve mně vyvolávalo vztek. Nic, prostě to udělám. Zašla jsem za kolegou, jestli by pro mě něco neudělal. Neváhal. V pěti kliknutich se mi rozbil celý svět. Na první fotce opravdu byl můj přítel. Jeli v autě, které pro mě mělo citovou hodnotu. Myslím tím, že to auto bylo symbolem našeho vztahu. Tak mi to aspoň tvrdil. 

„Jenom ty budeš jezdit v tomhle autě. Jste moje jediné krásky." Bože, takové kecy to byly. Mně by to stačilo, ale kolega začal klikat a na posledním slidu vypadali jako nejkrásnější pár na světě. Tváře blízko sebe, úsměv. Ten hajzl se nikdy nechtěl fotit. Teda ze začátku jo, ale pak měl výmluvy typu: vypadám hrozně, nerad se fotím, není mi to příjemné... Začínala jsem vidět rudě. 

„Udělej PrintScreen a pošli mi je!" panovačné jsem přikázala kolegovi a okamžitě volala šéfové, že musím okamžitě odjet, protože chci někomu natáhnout. Ne, kecám. Fňukala jsem jí do mobilu, že jsem našla nějaké fotky, že mě přítel asi podvádí a jestli můžu odjet na chvíli z práce. No, v každém případě to zabralo a mě čekala čtyřiceti pěti minutová jízda domů, kdy jsem si přehrávala několik typů rozhovorů. Formulovala jsem si, jak se budu ptát... Prostě jsem si v hlavě přehrála celý soudní proces. Ta cesta mi apomohla, abych se uklidnila. 
Otevřela jsem dveře pokoje a podívala se na toho člověka, co se pomalu probouzel. Začal s tím ahoj kočičko, ale to už jsem mu hodila telefon s fotkou toho, z mého pohledu, zamilovaného párečku přímo na hruď. Se slovy a teď pravdu jsem čekala. Bylo na něm vidět, že jsem ho zahnala do kouta. Věděl, že s pravdou musí ven. 

„Víš, já měl takové období par týdnů zpátky. Ona mě nějakým způsobem zaujala, nevěděl jsem, kterou z vás si mám vybrat. Ale nakonec jsem si vybral tebe." Snažila jsem se zadržet slzy, ale pár mi jich vyklouzlo. Hlavně dýchej. To jsem si stále přehrávala v hlavě. Stejně to nepomohlo. Cítila jsem se jako spráskaný pes. Dáte tomu člověku první poslední. Vaříte, pečete, uklízíte... Jediné, co jsem ze sebe dostala, bylo otázka: co jsem udělala špatně? Starala jsem se málo? Viděla jsem chybu v sobě. Obviňovala jsem se, že se neoblékám jako dámička, ale to nejsem já. V té době jsme spolu byli dva roky. Tři měsíce jsme společně bydleli. Objal mě a já se nechala. Bylo mi fakt mizerně. Zapřísáhl se, že to skončil, že ta holka pro něj nic neznamená a já kráva mu odpustila. Veřila jsem mu, že s ní nic neměl. Myslím tím fyzický kontakt. Ale začala jsem pochybovat.

V každém případě moje intuice byla správná a já jsem se k ní upnula. Věřila jsem jí jako nikdy v životě. Přemýšlela jsem nad tím a vlastně jsem takový Colombo. Pravdu se vždycky dozvím a odhalím, protože touha po ní mě žene kupředu. Bohužel taky bolí a odkrývání nikdy není příjemná zaležitost. 

„Chovejte v úctě ty, kdo hledají pravdu, ale mějte se na pozoru před těmi, kdo ji najdou.“  

Voltaire francouzský spisovatel a filozof 1694 - 1778

A ponaučení: věř sama sobě, dej na intuici, prověřuj fakta a hlavně řeš všechno s chladnou hlavou.