3. Kapitola 7.11.2019 Démon Alkohol I.

Dospívání

Slivovice. První alkohol, ze kterého jsem se opila. Bylo mi čtrnáct a myslela jsem si, jaká nejsem frajerka. V našem základkovém gangu jsem byla ta nejméně "zkažená". Mám dost přísné rodiče, kteří mě měli v pozdním věku a navíc byli oba učitelé na té základce, kam jsem docházela. Tedy z toho důvodu jsem byla dost zdrženlivá a většina mých "kámošů" se mi smála, že jsem bábovka. Jednoho dne mě to už dost naštvalo, a tak jsem, jakožto rebelující pubescent, rozhodla, že jim dokážu, že nejsem taková máčka (pozn. slaboch). Počkala jsem, až naši odjedou k tetě na návštěvu a vlezla do sklepa, kde měl táta demižon (pozn. velký skleněný kanystr). První problém nastal, když jsem nevěděla, jak dostat tu slivovici ven. Fyzika nikdy nebyla můj kamarád, protože kdybych dávala pozor, věděla bych jak funguje tlak a tak. No, táta tam měl malou gumovou hadičku a já ho několikrát viděla, jak s ní něco dělá, foukne, stlačí, nevím. Takže ve výsledku mi to trvalo jenom hodinu, než jsem dokázala pomocí hadičky, dostat trochu slivovice do připravené pet láhve. Cílem bylo, že na další sedánek donesu parťákům ve špatnostem půl litr. Dokážu jim, jaká jseme frajerka a už nebudu na chvostu hierarchie. Výsledek byl takový, že jsem zvládla načepovat asi půlku láhve. Byla jsem tak vyřízená, že jsem se na původní plán vykašlala a z toho mála jsem si čtyřikrát cucla. Tak ochutnám, když už jsem se do toho pustila. Hrtan jsem měla v jednom ohni a do očí se mi hnaly slzy. Fuj, to je hnus, jak to někdo může pít? 

No, v každém případě jsem se z toho opila, volala kamarádce, jak jsem boží, že jsem na plech a nakonec usnula. Tolik k mému prvnímu setkání s alkoholem. Trapné, ale to první zkušenosti bývají ( viz. první sex).

Další setkání bylo až někdy během druhého ročníku na gymplu. Nechodila jsem do hospody, na to jsem byla až moc velký posránek. Se spolužačkou jsme vždycky překecaly nějaké starší ročníky (třeťáci/čtvrťáci), aby nám koupili flašku v obchodě a pily jsme na "tajném" místě mezi poli, kterému všichni říkali Praha (ani nevím, kdo to vymyslel, no chytilo se to). Bylo několik kilometrů za vesnicí, takže nás nikdo nemohl chytit. Byli jsme to ale fištróni! Moje tajné pitky nikdy nedopadly tak, abych přišla domů úplně na plech. Na to jsem se svých rodičů bala. Takže buď jsme se brzdila nebo spala u kamarádky a tak. Prostě jsem nikdy nechtěla, aby se za mě rodiče styděli a museli řešit mé průšvihy (to zvládli mí starší bratři).

 

Do osmnácti jsem nikdy nepila pivo ani víno. Vždy jen tvrdý. Vodky s "džusem", rumy s nejlevnější Kolou,  Beton a tak. Prostě kekel (pozn. fuj, hnus...). Pak jsem přešla na pivo. Byla to dlouhá cesta plná odmítání a pokřivených obličejů. Fakt mi nechutnalo, ale ani nevím, kdy se to zlomilo. Možná, že jsem si to vykalkulovala a vyšlo mi to levněji... 

Po gymplu má cesta vedla do Prahy. Nová škola, spolužáci a život bez rodičů. Ale zároveň bez velké sumy peněz. Na pivo se ale vždycky peníze našly. Tahle kapitola měla být o dospívání, takže historky z pražských uliček si nechám na další vydání.

Určitě máte nějakou akci, na kterou vzpomínáte. Jak říkal Barney v HIMYM: ,,Bude to legendární." Přemýšlela jsem, o které tady napíšu, ale nemohla jsem se rozhodnout. Tak jsem udělala takový žebříček TOP 5. 

1) Pohádkový les, rok 2009 (ty kokos, deset let!)

2) Silvestr 2007/2008

3) Dizina ( disco trisko), v létě 2010

4) Honzovi osmnácté narozeniny, rok 2009

5) akce U Ovce 2009

Sečteno, podtrženo, druhák a třeťák byl vlastně nejlepší. Upřímně, nelituju ani jedné akce, kdy jsem byla jako hovadko boží a válela se na mezi s klukem a vyměňovala si společnou DNA, zpívala jak na lesy, dělala naschvály nebo prostě brečela jako pominutá (tahle fáze se spíš rozjela až v Praze). Prostě to k dospívání patří. Byli jsme hrozná hovada, ale kdo v těch letech nebyl? To, že každá starší generace má plnou hubu keců, jak jsou ti mladí strašní, mě vždycky tak akorát vytočí. V dospívání si to všechno prostě neuvědomujete. A to mě vlastně na tom bavilo. Ta spontánnost, zakázané ovoce a adrenalin. Teďka prostě jdete do obchodu a koupíte si, co chcete, ale je to nuda. Říkám to furt, že dospělácký život stojí za prd.

Ponaučení: užívej si v míře, dokud jsi mladý. Nelituj ničeho, ale měj hranice, uchovej si nějaké vzpominky, ať se ve stáří můžeš nad těmi telecími lety zasmát (ne na sociální sítě, protože v budoucnu se vám to vrátí tisíckrát), pij s mírou i Mírou.