7. kapitola 30.12.2019 Rekapitulace roku
Rok, který stál za ...
Den před koncem roku 2019. S rukou na srdci klidně prohlásím, že tento rok stál úplně za prd. Použila bych i horší slovo, ale nechám na vás, abyste si ho doplnili sami. Jediná světlá stránka celého roku, byly tři týdny u moře, kde jsem si opravdu odpočinula. I když musím uznat, že první půlka nebyla zase tak špatná, ale spíše bych ji označila za podprůměrnou. Podzim/zima jsem si sáhla na úplné dno a myslím, že jsem se dostala do bodu úplného vyhoření. Divím se, že mi nezačaly abnormálně padat vlasy nebo jsem se nedostala do Bohnic. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tento rok se prostě zapíše jako nejhorší vůbec. V práci jsem stagnovala, vztah se mi sype pod rukama a moji psychiku udržuje na tenkém provázku odhodlání přežit a udělat rok 2020 lepším.
Nikdy jsem nevěřila, že můžu klesnout na takové dno, aby mě začala ovládat hysterie. Bohužel se tak stalo a nevím, jestli to sama tak úplně zvládnu. Například dneska. Včera večer měl přítel telefonát z práce, aby se dostavil, že s ním vedoucí musí probrat důležité věci. Poslední zprávu jsem od něj obdržela v 0:04, že odjíždí za kamarádem na Vysočanskou. Od té doby se mi ozval jenom jednou se zprávou, že mi za chvíli zavolá, ani po čtyřech hodinách nenastala ta osudná chvíle. Jsem s nervama tak v prdeli, že cítím, jak se mi srdce chce samo amputovat a odejít pryč. Tak strašně se bojím. Nikdy v životě jsem se tak moc nebála, jak teď. Je v pořádku? Příjde domů? Takže jediné, co můžu dělat, abych se nezbláznila, je si sednou k počítači a psát. Všechny ty moje pocity musím dostat ven a kvůli mému problému s alkoholem, jsem přišla o všechny své pražské přátele. Nemám ani komu zavolat, aby mě uchlácholi, že všechno bude v pořádku. Tak trochu cítím, že potřebuje prostor, že potřebuje zpracovat nové informace. Myslím, že ho vyhodili a on je prostě tak naštvaný na celý svět, že potřebuje vyvětrat hlavu. Bohužel mi tím tak navodil infarktový stav. A jsme u toho. Točíme se v kruhu. Tak moc bych mu chtěla pomoct, obejmout ho a říct, že všechno bude v pořádku, ale obávám se, že tato situace nenastane. Nejvíc se bojím okamžiku, kdy přijde a řekne mi, že je konec. To už bych opravdu nezvládla a odvezli by mě rovnou ke Chocholouškovi. Proto se znovu ptám, co jsem udělala špatně, že musím tohle všechno zvládat. Poslední rok jsem se snažila být příkladnou. Z nikoho si neutahovat nebo nadávat. Možná jsem byla v minulosti nějaká svině a teď za to pykám. Nevím... V každém případě vím, že dneska vůbec neusnu a budu trnout, než se objeví. Jestli se objeví, což znamená, že pomyšlení na jídlo můžu rovnou zahodit a jediné, co budu dělat je, že budu kouřit jednu cigaretu za druhou, abych aspoň dosáhla zklidnujícího účinku. Už teď vím, že mě to neuklidní ani omylem a budu muset jít v pozdějších hodinách na benzinku.
Samozřejmě, že vím, že bych mohla prostě sednou na MHD a vyrazit do centra na nějaký film nebo přednášku, ale upřímně, nemám na to ani pomyšlení. Ano správně, budu se opět mučit, místo toho, abych se prostě odprostila a smířila se s tím, že prostě jen potřebuje prostor, a proto se mi neozval.
Jeden můj známý mi řekl takovou zajímavou věc a to, že začínám být dost hysterická, že ani v těch největších alkoholových jízdách jsem nebyla taková jako teď za střízliva. Což je dost drsné, ale mám ráda lidi, kteří vám řeknou svůj názor a nebojí se. Upřímnost je skvělá věc, bohužel ji jen má lidí zvládne příjmout. A já ji přijala. Měl naprostou pravdu. Vymýšlím zbytečné scénáře a všude hledám zakopaného psa. Pak jsem schopná se tak moc vyschízovat, že nespím, nejím a odháním od sebe lidi. Ale já takovou nechci být, nechci, aby mě pohltila bohyně Hysterie. Proto teď sedím a pouštím si Vivaldiho, jehož Čtvero ročníh období mě dost nakopává. Holt věděl, co dělá. Takže, abych se dostala konečně k tomu důležitému. Sestavila jsem si body, které bych chtěla v roce 2020 zrealizovat. Vím, že část se mi nepodaří ani omylem, ale pokusit se o to, můžu.
Den před koncem roku 2019. S rukou na srdci klidně prohlásím, že tento rok stál úplně za prd. Použila bych i horší slovo, ale nechám na vás, abyste si ho doplnili sami. Jediná světlá stránka celého roku, byly tři týdny u moře, kde jsem si opravdu odpočinula. I když musím uznat, že první půlka nebyla zase tak špatná, ale spíše bych ji označila za podprůměrnou. Podzim/zima jsem si sáhla na úplné dno a myslím, že jsem se dostala do bodu úplného vyhoření. Divím se, že mi nezačaly abnormálně padat vlasy nebo jsem se nedostala do Bohnic. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tento rok se prostě zapíše jako nejhorší vůbec. V práci jsem stagnovala, vztah se mi sype pod rukama a moji psychiku udržuje na tenkém provázku odhodlání přežit a udělat rok 2020 lepším.
Nikdy jsem nevěřila, že můžu klesnout na takové dno, aby mě začala ovládat hysterie. Bohužel se tak stalo a nevím, jestli to sama tak úplně zvládnu. Například dneska. Včera večer měl přítel telefonát z práce, aby se dostavil, že s ním vedoucí musí probrat důležité věci. Poslední zprávu jsem od něj obdržela v 0:04, že odjíždí za kamarádem na Vysočanskou. Od té doby se mi ozval jenom jednou se zprávou, že mi za chvíli zavolá, ani po čtyřech hodinách nenastala ta osudná chvíle. Jsem s nervama tak v prdeli, že cítím, jak se mi srdce chce samo amputovat a odejít pryč. Tak strašně se bojím. Nikdy v životě jsem se tak moc nebála, jak teď. Je v pořádku? Příjde domů? Takže jediné, co můžu dělat, abych se nezbláznila, je si sednou k počítači a psát. Všechny ty moje pocity musím dostat ven a kvůli mému problému s alkoholem, jsem přišla o všechny své pražské přátele. Nemám ani komu zavolat, aby mě uchlácholi, že všechno bude v pořádku. Tak trochu cítím, že potřebuje prostor, že potřebuje zpracovat nové informace. Myslím, že ho vyhodili a on je prostě tak naštvaný na celý svět, že potřebuje vyvětrat hlavu. Bohužel mi tím tak navodil infarktový stav. A jsme u toho. Točíme se v kruhu. Tak moc bych mu chtěla pomoct, obejmout ho a říct, že všechno bude v pořádku, ale obávám se, že tato situace nenastane. Nejvíc se bojím okamžiku, kdy přijde a řekne mi, že je konec. To už bych opravdu nezvládla a odvezli by mě rovnou ke Chocholouškovi. Proto se znovu ptám, co jsem udělala špatně, že musím tohle všechno zvládat. Poslední rok jsem se snažila být příkladnou. Z nikoho si neutahovat nebo nadávat. Možná jsem byla v minulosti nějaká svině a teď za to pykám. Nevím... V každém případě vím, že dneska vůbec neusnu a budu trnout, než se objeví. Jestli se objeví, což znamená, že pomyšlení na jídlo můžu rovnou zahodit a jediné, co budu dělat je, že budu kouřit jednu cigaretu za druhou, abych aspoň dosáhla zklidnujícího účinku. Už teď vím, že mě to neuklidní ani omylem a budu muset jít v pozdějších hodinách na benzinku.
Samozřejmě, že vím, že bych mohla prostě sednou na MHD a vyrazit do centra na nějaký film nebo přednášku, ale upřímně, nemám na to ani pomyšlení. Ano správně, budu se opět mučit, místo toho, abych se prostě odprostila a smířila se s tím, že prostě jen potřebuje prostor, a proto se mi neozval.
Jeden můj známý mi řekl takovou zajímavou věc a to, že začínám být dost hysterická, že ani v těch největších alkoholových jízdách jsem nebyla taková jako teď za střízliva. Což je dost drsné, ale mám ráda lidi, kteří vám řeknou svůj názor a nebojí se. Upřímnost je skvělá věc, bohužel ji jen má lidí zvládne příjmout. A já ji přijala. Měl naprostou pravdu. Vymýšlím zbytečné scénáře a všude hledám zakopaného psa. Pak jsem schopná se tak moc vyschízovat, že nespím, nejím a odháním od sebe lidi. Ale já takovou nechci být, nechci, aby mě pohltila bohyně Hysterie. Proto teď sedím a pouštím si Vivaldiho, jehož Čtvero ročníh období mě dost nakopává. Holt věděl, co dělá. Takže, abych se dostala konečně k tomu důležitému. Sestavila jsem si body, které bych chtěla v roce 2020 zrealizovat. Vím, že část se mi nepodaří ani omylem, ale pokusit se o to, můžu.
- najít si kurz (konverzace anglického jazyka nebo oprášit francouzštinu)
- jet do zahraničí (ať s přítelem nebo sama)
- psát (dokončit povídku, kterou píšu už rok a půl a vydat další)
- chodit do galerií, výstavy, přednášky, divadla, festivaly...
- rozhodnout se jestli dosavadní práce mi opravdu stojí zato, nebo si najít novou
- hlavně si ho užít a nelitovat ničeho
No tak prostě uvidíme, čas plyne a my si tu dobu, co nám je na tomhle světě vyhrazena, musíme pořádně užit.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za váš názor.